Judikatura

Délka promlčecí doby závisí na tom, zda jde o právo na zaplacení úplaty ze zasílatelské smlouvy nebo o právo na zaplacení přepravného ze smlouvy o přepravě (z přepravní smlouvy), uzavřené v režimu CMR. Délka promlčecí doby se u uvedených smluvních typů liší. V případě práva na zaplacení přepravného ze smlouvy o přepravě uzavřené v režimu CMR jde o lhůtu jednoroční. Úmluva CMR (uveřejněná vyhl. č. 11/1975 Sb.) v článku 32 odst. 1 neváže promlčecí dobu jednoho roku jen k těm nárokům, které sama výslovně upravuje, ale ke všem nárokům vzniklým z přeprav prováděných v režimu Úmluvy CMR. Úprava promlčecí doby obsažená v Úmluvě CMR se proto uplatní i u práva na zaplacení ceny přepravy (přepravného), prováděné podle Úmluvy CMR.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Odo 1415/2004

Je na pováženou, stává-li se pro procesní strany otázka nákladů řízení důležitější, než věc sama; situace, kdy se soudní řízení vedou nikoliv kvůli úspěchu ve věci samé, ale především kvůli náhradě nákladů řízení, je dokladem patologického stavu českého civilního procesu, a je nejvyšší čas, aby se jí zákonodárce začal seriózně zabývat. Náklady řízení by vždy měly být přiměřené hodnotě předmětu sporu, a neměly by ji převyšovat, natož mnohonásobně. Aplikace § 150 o.s.ř. nesmí být založena na závěrech, jež nemají oporu ve spise a nemůže být učiněna ani způsobem, který bere účastníkům právo se k zamýšlenému postupu vyjádřit.
Ústavní soud ČR sp. zn. I. ÚS 3698/10

Podobně se pak Ústavní soud vyjádřil i ve věci sp. zn. IV. ÚS 2777/11:

Zde Ústavní soud rozhodoval ve věci žalob společnosti vymáhající bagatelní pohledávky, která podala stížnost proti nepřiznání nákladů soudních řízení. Jednalo se o tisíce obdobných žalob, každá pro menší částky dlužného jízdného v mestské hromadné dopravě, kdy dopravní podnik tyto pohledávky hromadně postoupil na inkasní společnost. Ta pak podala jednotlivé žaloby. Ústavní soud se ztotožnil s argumentací nižších soudních instancí, že vymáhání pohledávek je předmětem podnikání stěžovatelky, jež tak musí disponovat příslušným aparátem a znalostmi pro výkon této své a pro ni běžné agendy, že jde o velmi jednoduché typizované úkony podle vzorové žaloby, jež jsou generovány automatizovaně, nadto v orgánech společnosti se vyskytovala osoba s právním vzděláním a oprávněním k výkonu advokacie, takže nebylo účelné najímat k podávání žalob jiného advokáta. Ústavní soud konstatoval, že neplatí bez výjimky pravidlo, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení je sama o sobě a vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Je tomu tak zpravidla, nikoli však vždy ve všech případech. Ústavní soud uvedl, že je v kompetenci obecných soudů, aby účelnost vynaložených nákladů posuzovaly. Jejich povinností je toliko řádně odůvodnit, proč ten který náklad řízení nepovažovaly za účelně vynaložený a proč jeho náhradu úspěšné straně sporu nepřiznaly.

To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva).

Ústavní soud tedy dovozuje, že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jakkoliv totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon a to při zachování základních práv a svobod.

Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel - podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.
Ústavní soud sp. zn. II. ÚS 2164/10

I. Projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo.

II. Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. ZRŘ poučovací povinnost rozhodce neupravuje, a proto je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ).

III. Rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem proto nemůže být nikdy koncipováno obdobně jako opravná řízení v rámci civilního řízení soudního, natož řádná opravná řízení. Kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím z řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolací řízení. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu.
Ústavní soud sp. zn. I. ÚS 3227/07

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti, tj. objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Oznamovatelka zde tuto povinnost porušila tím, že uvedla v trestním oznámení nepravdivé okolnosti, což vedlo k zahájení trestního stíhání obviněného.

Trestní řád sice ukládá každému povinnost oznámit trestný čin, jehož byl svědkem, tedy i osobě, která jím byla poškozena. Plnění této zákonné povinnosti samozřejmě není porušením právní povinnosti a osoba, která takto postupuje, nenese občanskoprávní odpovědnost za škodu, jež v důsledku následného trestního stíhání vznikla obviněnému, který nebyl pravomocně odsouzen. Nelze však přehlédnout, že podle skutkových zjištění v nyní projednávané věci oznamovatelka uvedenou oznamovací povinnost neplnila, neboť v trestním oznámení vědomě uvedla nepravdivé okolnosti. Jestliže pak i ve svých svědeckých výpovědích opakovaně uvedla nepravdu, porušila svým jednáním právní povinnost vypovídat pravdu a nikoho křivě neobviňovat, a obě tato zaviněná jednání oznamovatelky vedla ke vzniku škody na straně obviněného.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 25 Cdo 297/2009

Stěžovatele lze shledat vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že stěžovatel mobilní telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce. Nebude-li možno provedené relevantní důkazy takto vyhodnotit, zůstane pochybnost, zda stěžovatel při řízení motorového vozidla skutečně držel v ruce mobilní telefon, a v takovém případě jej nelze shledat vinným ze spáchání přestupku.

Přitom při sankčním postihu natolik obtížně zachytitelného jednání, jakým je držení mobilního telefonu v ruce řidičem při řízení vozidla, je otázka přesvědčivosti důkazů zpravidla klíčová a vyjma případů, kdy je jednání řidiče zachyceno například fotografií či videozáznamem, většinou založena na hodnocení výpovědí policistů. Taková výpověď však může být základem pro shledání odpovědnosti řidiče za přestupek zpravidla jen tehdy, je-li její obsah v souladu i s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi. Výpověď policisty by například měla vysokou míru věrohodnosti tehdy, popsal-li by mobilní telefon natolik přesně a konkrétně (typem, barvou, designem apod.), že by mohl být ztotožněn s mobilním telefonem prokazatelně užívaným řidičem v době, kdy řídil vozidlo, a přitom by bylo prokázáno, že policista se nemohl, a to ani nepřímo či následně (např. od svého kolegy nebo sám při kontrole řidiče po jeho zastavení aj.), jinak než právě tím, že řidiče viděl za jízdy telefon držet, dozvědět, jaký telefon řidič užíval. V řadě případů takové věrohodnosti výpovědi nebude dosaženo a jiné důkazy nebudou k dispozici. Kvůli důkazním obtížím však nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih za „trestní obvinění" ve smyslu Úmluvy, neboť v opačném případě by byly mnohdy postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. Něco takového je z ústavních hledisek zcela nepřijatelné. Právní stát raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl nevinného.

Skutkový a právní závěr, že stěžovatel spáchal přestupek podle ust § 22 odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o přestupcích, nemá oporu ve spisech. Stěžovatelem tvrzenou variantu skutkového děje, která nebyla vyloučena, že při řízení vozidla v rozhodné době vůbec netelefonoval, vzaly správní orgány za nepravdivou pouze na základě toho, že ji rozporně s výpověďmi policistů tvrdil stěžovatel jako obviněný z přestupku, aniž by se zabývaly objasněním průběhu skutkového děje a okolnostmi souvisejícími.
Nejvyšší správní soud ČR sp. zn. 7 As 102/2010 - 86

Stanoví-li občanský zákoník lhůtu 30 dnů k vyřízení reklamace od jejího uplatnění, pak prodejce svou povinnost splní, jestliže v zákonné lhůtě (není-li smluvena lhůta delší) též vyrozumí spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace; tím zabrání vzniku nevyvratitelné právní domněnky neodstranitelnosti vady.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 33 Cdo 3228/2009

Protože smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu není v obchodním zákoníku jako smluvní typ upravena, jde o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Její podstatné náležitosti je proto nutné - s ohledem na zákonný požadavek dostatečně určitého vymezení závazků smluvních stran - dovodit výkladem z účelu tohoto právního institutu.

K platnému vzniku smlouvy o převodu práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu je nezbytná řádná identifikace účastníků smlouvy a bytového družstva, k němuž se převáděná členská práva a povinnosti (členský podíl) vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (specifikace předmětu převodu), určení, zda jde o převod úplatný, či bezúplatný a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny, nebo způsobu jejího určení. Podstatnou náležitostí takové smlouvy naopak není určení hodnoty „družstevního podílu" ani dohoda o vzájemném vypořádání smluvních stran.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 31 Cdo 271/2010

Poznámka:
Pokud smlouva o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, na základě které užíváte družstevní byt a vlastníte členská práva v SBD, neobsahuje či nebude obsahovat uvedené podstatné náležitosti, může být v konkrétním případě neplatná. Tyto náležitosti takových smluv je třeba si v praxi hlídat. Naše AK se kupř. v minulosti setkala s případy, kdy smlouva o převodu členských práv a povinností, která nebyla sepisována v advokátní kanceláři, ale jednalo se o právně méně kvalitní formulářovou smlouvu příslušného stavebního bytového družstva, neobsahovala vůbec ustanovení o tom, že jde o převod úplatný, natož pak stanovení ceny (tzv. odstupného) či alespoň způsobu jejího určení. Taková smlouva podle uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu by mohla být neplatná.

Z obsahu správního spisu není zřejmé, že by stěžovatel správnímu orgánu prvého stupně jakýmkoli způsobem sdělil svou adresu pro doručování; proto mu tento orgán, zcela v souladu se zněním § 20 odst. 1 správního řádu, doručoval na adresu jeho trvalého pobytu. Lze jistě připustit, že správní orgán mohl stěžovateli doručovat i na jinou adresu, než do místa jeho trvalého pobytu, neboť správní řád v ustanovení § 20 odst. 1, větě první za středníkem stanoví, že fyzické osobě lze (...) doručit, kdekoli bude zastižena; takový postup však nejen není jeho povinností a je též spojen s nemožností případného doručení fikcí.

Pokud jde o zvolený způsob doručování, rozhodnutí o přestupku bylo stěžovateli doručováno do vlastních rukou, v souladu s § 72 odst. 1 správního řádu.  K samotnému institutu doručování ve správním řízení je pak třeba uvést, že je nyní platná právní úprava doručování (§ 19 a násl. správního řádu) koncipována tak, že podmínkou pro uložení písemnosti doručované fyzické osobě je pouze to, že adresát nebyl v místě doručování zastižen a nebylo možno mu písemnost doručit ani jiným přípustným způsobem podle § 20 správního řádu (§ 23 odst. 1 správního řádu). Podmínky řádného uložení písemnosti upravuje § 23 odst. 4 a 5 správního řádu, podle kterého (ve znění platném pro projednávanou věc, tedy před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., která zkrátila úložní lhůtu a zavedla vhazování písemnosti po uplynutí této lhůty přímo do poštovní schránky adresáta) musel doručovatel vyzvat adresáta, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 15 dnů vyzvedl, a to tak, že mu vložil do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo (písemné) oznámení o neúspěšném doručení písemnosti a současně mu sdělil, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout a poučil ho o právních důsledcích nevyzvednutí písemnosti. Po marném uplynutí patnáctidenní úložní doby se písemnost vrátila správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Za splnění těchto podmínek pak fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu nastala tehdy, jestliže si adresát uložené písemnosti tuto písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, nevyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této desetidenní lhůty, a to i tehdy, kdyby se adresát v místě doručování nezdržoval, ovšem za předpokladu splnění všech shora popsaných úložních podmínek. Splnění podmínek fikce doručení prokazuje správní orgán, který nese i zodpovědnost za jím zvolený způsob doručování. Z iniciativy adresáta bylo možné pokusit se účinky fikce doručení zvrátit, a to postupem podle § 24 odst. 2 ve spojení s § 41 správního řádu, podle kterých mohl adresát požádat o prominutí zmeškání úkonu (dle novelizovaného znění správního řádu lze, za stejných podmínek, žádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena). Přechází však na něj důkazní břemeno prokázat, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout.
Nejvyšší správní soud ČR sp. zn. 5 As 72/2010 - 60

Oprávnění ze smluvně založeného předkupního práva - bez ohledu na to, zda bylo sjednáno jako závazkový právní vztah, působící jen mezi smluvními stranami, nebo jako právo věcné, zavazující i právní nástupce povinné osoby - je osobní povahy, tj. je spjato pouze s osobou oprávněného a zaniká její smrtí (popř. jejím zánikem). Oprávnění ze smluveného předkupního práva nelze převést smlouvou na jiného a nepřechází ani na dědice (§ 604 obč. zák.). Osoba oprávněného se tudíž během existence předkupního práva nemůže měnit.

Oproti tomu v případě zákonného předkupního práva podílových spoluvlastníků nový spoluvlastník, který nabyl podíl k věci od svého právního předchůdce (původního spoluvlastníka), stává se ex lege osobou oprávněnou z předkupního práva, které je vázáno na spoluvlastnický podíl. Zákonné předkupní právo tak v důsledku převodu spoluvlastnického podílu fakticky nezaniká; v závislosti na změně vlastnictví podílu se pouze mění osoba z předkupního práva oprávněná. Předkupní právo zanikne až se zánikem podílového spoluvlastnictví. Ustanovení § 604 obč. zák. se tak v případě zákonného předkupního práva podílových spoluvlastníků nepoužije.
Nejvyšší soud ČR sp. zn. 33 Cdo 3982/2009